Návrat ke zdraví - Psychologická léčba

ŽIVÁ KRÁSA
Autor: Vladimír Kafka Vyšlo dne: 25. 1. 2001

Ideál krásy je v každém z nás hluboce zakořeněn jako vzpomínka na dokonalost, ze které jsme vzešli. Prvotní stav dokonalosti jsme dobrovolně opustili, abychom jej mohli prožívat jako ideál, který máme ve své představě či paměti a mohli se k němu kdykoliv vracet a ztotožnit se s ním.

Krásu nelze zapomenout podobně jako lásku a svobodu. Tento trojstav se nedá rozdělit. Tvoří jednotný celek, který je naší podstatou a nezbytností pro štěstí a spokojenost. Stane se, že když onemocní jedna část, uvadá celek a tak ani jeden z těchto tří stavů bytí nemůže existovat bez dalšího. Ve vztahu jsou jedním.

Krása je ukazatelem zejména tehdy, kdy si nevíme rady a kdy nejsme rozhodnuti jakou životní cestu si máme zvolit, ocitáme-li se uprostřed množství informací a názorů, kdy nemáme tušení o tom co je správné a co naopak. Především tehdy je smysl pro krásu a harmonii tím, co nás vrací sobě samým včetně individuálních schopností, které se přirozeně liší od jiných svojí svérázností projevu.

Celé stvoření vystupuje z pevných zákonitostí. Tyto jsou krásou v tom nejvyšším stupni spojení všeho do absolutní dokonalosti. Každý pokyn a projev života ve vesmíru se rovná okamžité tvorbě v pohybu na mnoha úrovních.Naráz vybuchuje život krouživými pohyby všemi směry v prostoru. Tlakem prostupuje až do různě zabarvených gejzírů kruhových záření spirál. Tím se vytvoří řetězce následků či spíše důsledků různých projevů bytí.Proud záření protéká celým stvořením, každou jeho částí. Tam , kde se projev života ve spirálovitém pohybu kříží s dalším, tam ihned vzniká vztah a tím nový projev života. Různé části a druhy ve stvoření přijímají paprsky energie, ihned je proměňují a přizpůsobují svému druhu. Potom vybuchují dále, ale už ve změněném projevu.Ty mohou být rozmanité, vždy podle vlastností. Bez ustání vedou sílu života a krásy k realizaci toho, čím jsou. Síla života je nezměněna, ale projev je vždy různý.

Nespočetné útvary a formy se v kosmu v odporu proti tlaku světelného záření projevují nezaměnitelným způsobem a současně vysílají do prostoru barevné zvukové vibrace. Je to nádherný a úžasný kosmický ohňostroj věčného tvůrčího procesu v němž každý zlomek stvoření okolo sebe prostor zabarvuje a přetváří neopakovatelným způsobem. Jednotlivé fragmenty šíří nádheru ve všem čím se projevují. Dohromady to budí dojem nekonečně veliké, duhově barevné stěny, která shora dolů prostupuje stvořením v různých pohybech každou jeho částí. Je to stejný tlak, kterým vzniká všechno a který je svým vyzařováním života obsažen v celém kosmu a je počátečním motivem pro každé tvoření a projevy krásy, kterými je vesmír doslova protkán. Stvoření drží krásou pohromadě a nic není od sebe odděleno.

Život každého z nás pochází tedy ze stejné látky a je podřízen jedinému tlaku života,ze kterého všechno vzniklo. Tato dědičnost vyvolává v každém jedinci touhu vytvářet a vyjadřovat to, jakým je. Smysl pro ideál je zprvu duchovní, ukrytý v našem nitru, kde na jeho úrovni je základem pouze láska. Tento duchovní cit se neprojevuje žádným tvarem, barvou ani zvukem. Je čistým, průsvitným světlem a současně chtěním, které sálá životem. Je jakýmsi jádrem, obsahem, který se takto projevuje i ve všech částech toho čím je zde ve hmotnosti, ve světě symbolů. Krásu tak obsahuje každý z nás, různé předměty, zvířata, krajiny i každý vztah. Máme společně v sobě tolik světla, kolik jsme ochotni uvěřit a akceptovat. Stejně je tomu s ošklivostí i zlem.

Naším společným původem je cit pro vědomou tvorbu, kterou můžeme vyjadřovat tisícerými způsoby. Tyto způsoby nejsou omezeny pouze na umělecký projev, spíše na každodenní výraz vlastního chování, kdy sami sebe pozorujeme jako tvůrce každého okamžiku.

Život sám o sobě se projevuje ustavičným tlakem změny. Sám sobě je změnou,která neustále tvoří, rozkládá a obnovuje. Změna je vlastností krásy a ta odmítá ustrnout a znehybnět na věky. Bez přerušení probouzí k novému prožívání a motivuje k následování přičemž její proměny nejsou nikdy ukončeny. Jsou v jednom okamžiku výsledkem stupně poznání dotyčného jedince nebo skupiny.Pouhé poznání či vědění o kráse bez praktického použití však ničemu neprospívá, spíše naopak. K čemu je vědomost bez lásky? Láska dává všemu život a tím i možnost projevit se v našem světě.Tento hmotný svět nás chrání. Je to obal, který nám poskytuje ve věčném napětí protikladů prožívat radost, krásu i zklamání. Je naším nástrojem, probouzí nás na duši a vede cestou poznání.

V současné době , která je provázena všeobecným zmatkem je nanejvýš nutné pozvednout a změnit pohled na to ,co nazýváme ošklivostí a z čeho máme strach.Ochota vidět pomoc v tom, co nám přináší bolest a utrpení vyžaduje notnou dávku odhodlání a odvahy. Především té odvahy, která vede k samostatnému uvažování a nepodléhá nátlaku většiny i za cenu osobních ztrát. Strach je dnes možné spatřit skoro ve všech lidských oblastech a přitom je pouhou smyšlenkou, která přitahuje podobné. Je představou, která na vědomé úrovni neodpovídá realitě. Strach není skutečností, neobsahuje svobodný projev, je závislostí podobně jako mnoho současných nemocí. Špatně použitá či lépe řečeno nepoužitá láska se vždy převléká do strachu či hněvu a ten nepovzbuzuje krásu, není tvůrčí a životaschopný.

Chceme-li zastavit řetězec těchto negativních jevů,bude nezbytné přestat řešit následky a uvolnit cestu vlastní tvůrčí síle a použít ji pro přítomnost.V dnešní postmoderním světě je naléhavější více než kdy jindy probudit tuto schopnost tvorby a omezit věčné hledání a bádání. Současnost vyzrála pro možnost vědomě ztělesnit představu o sobě a o svém životě. Týká se to každého z nás při každodenních činnostech.

Ztotožnit se s vlastní představou ideálu , znamená totéž co duchovní sjednocení a to ve hmotnosti vede k naprosté nezávislosti a svobodě totiž k poznání sebe ve vztahu vůči všemu. Pomocí vztahů předáváme svůj smysl pro krásu a ten bude opět patřit nám. Míra osobního pojetí krásy a ideálu je přitom přesným měřítkem duchovní vyspělosti každého z nás. Krása je srozumitelná všem bez rozdílu ve své jednoduchosti, vždy vychází z jasných zákonitostí ve stvoření a je stejná pro všechny. Jsme součástí stvoření a zároveň se podílíme na jeho výrazu a přetváření. Současně s tím měníme i své já.

Ve vesmíru se nyní uzavírá jeden vývojový cyklus a my lidé máme příležitost mnoho změnit. Jsme opět na začátku a jenom na nás záleží, jakým směrem vývoje se společně vydáme. I když větší část lidí o tom nechce vědět, vždy jsme milovali to úžasné tvoření celou naší bytostí. Pozorujeme uvnitř sebe výtvory krajin i světů. Přetváříme to, co se nám zdá nehybné a šedé. Měníme myšlenky, zvyklosti, pravdy i představy. Spojujeme se svobodně se vším, co se kdy stalo a stane. Každý z nás je jako paprsek vztahu, který pronikne a probarví vše doposud nepoznané a tím i mrtvé. Milujeme tu čarovnou nebeskou nádheru i naše omyly. Vracíme zpět kolize uplynulých věků. Měníme první myšlenku, kterou jsme kdy měli. Milujeme tyto projevy života a všechnu neuchopitelnost s nekonečnými možnostmi. Prožíváme kosmická spojení, zničení, vzestup a vyvrcholení. Je to zběsilý, nedočkavý projev výraz všeho toho. Vše spatřujeme uvnitř sebe. Pozorujeme ten úchvatný tanec průsvitných pohybů, výbuchů barev a světel. Vnímáme a s rozkoší společně tvoříme to, co bylo, je a bude. Víme, že to nechceme opustit a ukončit. Rádi prožíváme, nelíbí se nám začínat a protiví se nám konce. Zapomínáme a znovu tvoříme obraz života. Jsme srdcem obrazu stvoření a jeho vznešenosti….

Vše si svobodně vybíráme a většinou to přetváříme v našem podvědomí, takže o tom nevíme a ocitáme se tak často ve stavech sklíčení, zmaru a zapomnění. Celé stvoření nosíme všichni v sobě uloženo v paměti,protéká nám krví, pijeme jej s vodou, vdechujeme jeho pohyb. Září v ohni, ale může být také v dětských očích stejně jako v předmětu, který jsme právě vytvořili. Naše duše tohle všechno ví a hledá nejlepší možnosti k tomu, aby mohla vše prožívat a poznávat se jako tvůrce. K tomuto účelu sestupuje do hmotnosti, kde zapomene proč se zde ocitla a odkud pochází. Krása, láska a svoboda je věčnou připomínkou toho, kdo jsme a kam směřujeme.

Vladimír Kafka